Matyáš Novák vyhrává jednu klavírní soutěž za druhou. Jeho recitál z programu letošního Pražského jara byl vyprodaný během deseti minut. S vážností a zaujetím mluví nejen o Bachovi a Mozartovi, ale také o své neobvyklé zálibě – chovu slepic. Dvacetiletý pianista sice obdivuje jejich inteligenci, ale když na to přijde, setne slepičí hlavu bez zaváhání. Od babičky mu chutná uvařená na paprice nebo třeba na víně.
Rozhovor jste přijel dělat na kole. Co kdybyste spadl, zlomil si třeba zápěstí. To by byl s kariérou konec, ne?
To se může stát. Vidíte, zrovna nedávno jsem se srazil s autobusem.
To říkáte jen tak!?
No jo no, to riziko k tomu patří. Nic vážného se mi naštěstí nestalo. Nejradši jezdím krajinou Podkrkonoší, uspořádám si myšlenky, domů se vracím s čistou hlavou…
Ruce si tedy nijak zvlášť nehlídáte?
Trochu si je hlídám. Třeba když něco vytvářím u slepic v kurníku nebo na zahradě, dávám si pozor, abych se zbytečně nezranil. Ale nic se nemá přehánět.
Neurazíte se, když se vás nejdřív vyptám na ty vaše slípky?
Ale vůbec ne.
Kolik jich teď máte?
Momentálně dvacet osm slepic a dvanáct kohoutů. Na zimu si jich vždycky nechávám málo, abych mohl na jaře líhnout kuřata. Brzy se mi to zase rozroste. V průběhu roku se něco prodá, něco sníme, tím se to opět zredukuje.
Něco sníte? A to vám není líto?
Musím to brát jako zemědělec.
Co všechno péče o slepice obnáší? A kde na to berete čas?
Pokud zrovna nekoncertuji mimo domov, tak si čas udělám, je to zkrátka priorita. Musím jim dát každý den nažrat.
Vodu nedolévám, vyvinul jsem automatický napájecí systém. Na potrubí je napojený regulátor tlaku, který zmírní proud v trubce, slepicím pak teče voda z napáječek přímo do zobáků.
Jak často čistíte kurníky?
Tak jednou za dva měsíce. Slepičí trus pak použiju při pěstování zeleniny. Tím zužitkuji všechny tři produkty, které slepice dávají – vejce, maso i trus.
Trus jako hnojivo zřejmě dobře funguje – v jednom rozhovoru jste mluvil o výnosech ze své „zahrádky“: sedm metráků brambor, dvacet kilo rajčat sklizených během tří dnů…
Jo, to odpovídá. Mně je líto nechat kus půdy ladem. Ale nemyslete si, nijak zvlášť se o to nestarám, nechám to pěkně růst. Jen ta rajčata je potřeba vyštipovat, na to se vždycky jednou za čtrnáct dní vrhnu. Občas nějaké to pletí…
Hodně lidí si myslí, že jsou slepice hloupé. Jak to vidíte vy?
Úplný nesmysl! Slepice je velice chytré zvíře. Vždy si najde cestu, jak sezobnout něco dobrého. Překoná kvůli tomu sebevyšší plot nebo najde díru, kterou může prolézt.
To platí zvláště u takzvaných lehkých plemen, která nedávají tolik masa, ale zpravidla mají dobrou snášku. Patří mezi ně vlašky, leghornky nebo minorky. Jsou zvídavé, čilé a inteligentní.
Dá se taková slepice i trochu ochočit?
Určitě. Slepice za vámi může běhat jako pejsek, když si ji naučíte. Já to nedělám, nepovažuji to za žádoucí. A taky na to nemám čas. Musel bych s tou slepicí nějakým způsobem být, věnovat se jí, třeba ji nechat zobat z ruky. A navíc… (Odmlčí se.)
Je tam pak problém s tím zabíjením. To je pak jako zabíjet domácího mazlíčka.
Zabíjíte je sám?
Pomáhá mi soused. Ale když je potřeba, zabiju slepici i sám. První jsem zabil asi před pěti lety, ale ta byla nemocná, bral jsem to jako její vysvobození. Se zabíjením na maso jsem začal až v poslední době.
Většinou je to tak, že hlavu sekyrkou jí usekne soused. Přesně ví, co a jak. Já ji oškubu, spařím horkou vodou. Jediné, co dělám opravdu nerad, je kuchání. To nechávám na dědovi. Připravenou slepici dáme babičce, ta umí třeba vynikajícího kohouta na víně. Slepice na paprice je od ní taky moc dobrá, i na všelijaké jiné způsoby.
Jak vás vůbec napadlo se slepicemi začít?
Babička jich vždycky pár měla, nějak se mi ta zvířata zalíbila. Mám rád, když zvíře přináší hmatatelný užitek. Psi a kočky, to pro mě nikdy nebylo. Později jsem objevil, že je to způsob relaxace a odreagování od náročného uměleckého života.
A že mohu chovat různé, zajímavé druhy. Momentálně mám drážďanky, štýřanky, araukany nebo žersejské obry.
To jsou nějaká vzácná plemena?
Drážďanky a štýřanky jsou opravdu velmi zřídkavé. V Česku je mám momentálně snad pouze já. Pokud jsou ještě u jiného chovatele, tak je má ode mě. Sháněl jsem různé jedince v zahraničí, abych měl nepříbuzné kusy a mohl je křížit. Je to můj největší úspěch.
Více na: www.novinky.cz
